“ Supervize pro pomáhající profese“ se jmenoval seminář, kterého jsem se účastnila tento týden. Pracovala jsem v pomáhající profesi, pracuji a s největší pravděpodobností budu pracovat jako „pomahač“. A protože si myslím, že mnoho dalších těžších profesí není, sama sleduji důležitost supervize.
Z povolání, která tam byla zastoupena si namátkou vzpomenu na psychology, porodní asistentku, zdravotní sestru, poradce, servírku, coache, lékařku, ale i člověka, který říká, “ že má hotovo“. Byla tam samosebou i další, ale myslím, že vzpomenout si na všechny profese není nejdůležitější.
Sešli se tam lidé, kteří se o sobě a o svém nasměrování chtěli něco dozvědět a myslím, že toto bylo splněno měrou vrchovatou. Sama jsem na začátku semináře uvažovala nad zakázkou, kterou předložím Janovi a na kterou bych se ráda podívala.
Postupně se ale začala vynořovat témata těch druhých a ve chvíli, kdy stojíte v „roli“ někoho jiného , začnou se vám objevovat nekonečné světy souvislostí s tím, co znáte, prožíváte, cítíte, nebo víte o sobě. Moje zakázka se postupně rozplynula. Dalo mi to mnoho a žádný pocit akutnosti mého problému se nevrátil. Vždycky zažívám obrovský pocit důvěry v to, že se věci dějí tak, jak mají. To, co si prožiju v konstelaci někoho jiného mě vede k hlubokým vhledům do svých vlastních prožitkových bažin a tropických pralesů svých emocí.
Setkání s lidmi, které jsem zažila se nedá opakovat a vlastně ani popsat. Ve chvíli, kdy prožíváte emoce ženy, která se vyrovnává se smrtí syna, setkání s duší člověka, který touží nebýt zapomenut, nebo prapraprababičkou které je vzdávána úcta, se najednou nedostává slov. Je tu přítomen smích a humor, stejně tak vážnost a úcta. Jedno z doporučení zní:“ Netahej to do hlavy a nech působit ten obraz, ten je důležitý!“ Souhlasím s tím. Tohle prostě hlava nepobere.
Všichni jsme součástí systémů a všichni si řešíme své otázky jako mnoho generací před námi a mnoho našich potomků po nás. Supervize ukazuje, že ve chvíli, kdy někteří z nás pracují s lidmi, to dělají mnohdy z důvodů, které jsou jim osobně známy, ale i z důvodů, které zůstávají skryty. Tohle je možné nahlédnout v podobných seminářích díky metodě, která před vámi zhmotní váš vlastní vnitřní obraz.
Sedíte a díváte se na něco, co s vámi blizoučce souvisí a čemu zpravidla vůbec nerozumíte, ale……
Dám tomu čas, protože vím, že čas je v tuhle chvíli to, co po tak intenzivním semináři potřebuje většina z nás. Nechám své podvědomí trávit velmi výživnou potravu několika posledních dní. A budu se těšit.
Dívat se na to, jak pomáhám je důležité. Dívat se na důvody proč to tak dělám taktéž. Chci to dělat líp, už kvůli sobě, své rodině a svým klientům. Zůstávám spojená se svými prožitky a odnáším je do svého všedního života, do své práce a hýčkám si je v srdci. Tam je totiž jejich místo a jejich největší síla. A možná se časem dostanu k pohledům, které budou jasnější a zřetelnější než teď.
Na semináři se hodně mluvilo o mlze, o mlze „jako beton“, o mlhavých zakázkách, o mlze v hledání řešení. Jela jsem domů několik hodin vlakem a pak ještě autem. Už ve vlaku bylo vidět, že padá mlha, a když jsem vyjížděla autem na svou poslední část cesty, už byla tak hustá, že nebylo skoro vidět. Auto jelo velmi pomalu a hledalo si cestu a v tu chvíli jsem si uvědomila, že jedu podle toho, jak to cítím. Ve chvíli, kdy jsem dorazila domů mě nesmírně potěšilo světlo, které vydával můj dům.
Dorazila jsem a všem ze semináře i všem ostatním přeji, aby každou mlhou v klidu projeli a dorazili ke světlu svého vlastního domu. S láskou, vděkem a úctou:o)