Bulvární články jsou plné popisů různých zkrášlovacích metod, které podstoupila ta a ta celebrita. Podrobné fotografie slídí po vnějších stopách úprav už tak dost vnadných žen i některých mužů. Popisovány jsou silikonové implantáty voperovávané do prsou, vylepšování rtů, aj. Jsou do podrobna popisována a většinou znevažována rozhodnutí lidí, které jejich vizáž živí. Domnívávám se, že tyto zásahy patří k soukromým rozhodnutím toho, či onoho člověka. Stejně tak rozhodnutí zveřejnit či nezveřejnit pro mne patří do oblasti čistě soukromé. Jejich tělo a jejich vůle.
Další implantáty jsou z řady podpůrných prostředků v medicíně, kdy dojde k výměně zničeného kloubu, nefungující srdeční chlopně, nebo oční čočky. Ve chvíli kdy vypoví určitá nahraditelná část těla službu, je možno přistoupit k nápravě implantací. Pro mne je to vlastně v obou případech stejné, pokud něco chybí ke spokojenosti těla, či duše, jsme natolik vyspělí a schopní, že část těchto problémů dokážeme řešit operativně. Jedno, zda člověk přestane strádat kvůli rozměru svých prsou, nebo se přestane zadýchávat do schodů. Jeho přání či potřeba se stává skutkem a se svým implantátem je spokojen, smířen, nebo sžit.
Problém nacházím až v další úrovni, kdy dochází k implantacím zcela masově a mnohdy nepostřehnutelně. Nedávno mě vyděsilo tvrzení nevlastní dcery o tom, že když se dívá na film, cítí daleko silnější emoce, než když prožívá svůj vlastní život. Tohle považuji za implantát s velkým „I“. Jak to, že emoce předložené zvenčí jsou někdy silnější než ty, které jsou součástí nás samých?
Podle jednoho přísloví jsme to, co jíme. Stejně tak jsme tím, co nás obklopuje. Co nás formuje a ovlivńuje. Na těchto základech funguje výchova, učení se novým věcem, ale také reklama a manipulace. Ve chvíli, kdy se několik hodin díváme na televizi, máme zčásti naprogramováno, jak budeme mluvit, co se nám může přihodit a na co možná budeme myslet, někdy i to, o čem se nám bude zdát. Posloucháme rádio a čteme noviny a ze všech stran se na nás valí nepřeberné množství informací. In-formace – snad ani nemusím předesílat význam.
„Každý jsme to, co nám implantují.“ Že by se to takto dalo parafrázovat? Možná ano, možná je budoucnost v tom, že budeme mít hlavy plné implantátů v podobě myšlenek, emocí, zkušeností a potřeb. Budeme se chovat, myslet a cítit podle něčích měřítek. Moc se mi ta myšlenka nelíbí, ráda bych si uchovala možnost volby v tom, co a jak budu cítit, co si kde „uložím do hlavy.“
Nemám televizi a rádio poslouchám jen tehdy, když jedu s někým v autě. Čtu jen pár časopisů a jen občas. Snažím se informovat o tom, co si implantuji a protože mám děti, přemýšlím nad tím, co implantuji jim. A někdy mi to malinko nedává spát…..
P.S.Dnes už tu sedím nějak dlouho. Taky bych to měla hlídat:o))