Myslím, že každý z nás to někdy zažil, pocit nepřekonatelného vzteku. A ve chvíli, kdy se to snažíte chvíli maskovat to s plnou parádou vybuchne někde na „vedlejší koleji.“
A pak se okolí, stejně jako vy nestačí divit. Popadáte se za hlavu a snažíte se omluvit tomu, komu se na bedra možná sesypala sprška vašich neukočírovaných slabik. No to se Ti zase něco povedlo, říkám sama sobě a jdu se pokusit zahrabat na zahradu pod vrstvu papírů. Zrovna mi je poslala kamarádka. A začínám číst první řádky.
Čtu jak náš život silně ovlivňuje početí, těhotenství, porod a období končící „druhým porodem.“ Chvíli koukám do mraků a chvíli do papírů na klíně a přemýšlím. Jak může můj vztek s tímhle souviset? Jednoduše. Když si vzpomenu na to, co mi mamka vyprávěla o mém porodu, začíná mi svítat. Občas se mi to stává, prostě jsem vnitřně strašně vzteklá a tahle emoce se mnou tak lomcuje, že ať chci, nebo nechci, prostě to neukočíruju. Po pár letech ve vztazích vím, že když tohle období nastává, je rovnou nejlepší ráno vyvěsit vlajku co nejvýše na stožár a doufat, že si partner včas všimne. Ráno se zadařilo, a ve chvíli, kdy narůstal rozhovor směrem k agresivní výměně, tak se můj protějšek probral ze snění a pronesl:
„Máš to dneska těžký, viď?“
Nedovedete si představit tu úlevu, která po těch pár slovech přišla. V ten okamžik byl ten nejůžasnější chlap na světě. Bohužel na chvíli. Ale ta stačila. Alespoň k tomu, abych si uvědomila, že jsme v tomhle nejspíš všichni stejní, nebo hodně podobní. A že to nejspíš dobře zná i moje druhá polovička. Nějak to od té chvíle slábne, možná pochopením, možná pozorností, možná přiznáním si, že to je OK.
Takže si čtu o tom, co se všechno může dít během těhotenství s dítětem ještě v děloze. Představuju si jak mě muselo naštvat během porodu to, co se se mnou a mamkou dělo a už se nedivím, že jsem občas vzteklá. Trochu to korigovat jde, ale když se to pustí, je to myslím taky dobře. Existuje na to asi pár metod, jak to zvládat, nebo jak s tím zacházet, rovnou děkuji za návrhy, jsem spokojená.
A ještě malinko vzteklá. Nějak se to nevylučuje, protože to je moje a ještě dlouho bude.
Myslím na lidi, které dokáže navztekat naše politická situace, vysoké ceny, nebo výroky určitých lidí a hned se na ně dovedu dívat daleko schovívavěji. Každého dokáže vytočit něco jiného, nebo jinak a jindy. Jsem v tomhle úplně soběstačná, zdá se a nepotřebuju impulsy z vnějšku. No a těm všem ostatním, kteří to mají jinak jen píšu, máte můj obdiv. Protože to stojí spoustu energie pořádně se vztekat.
A energii se pak zase dostat zpět na klidnou hladinu.
Jak jste na tom vy?