Reklama
 
Blog | Lenka Březinová

REALITA

První z reakcí, kterou vidím ve své povolené diskusi k článkům, jsem byla překvapená. Člověk , který na můj článek reagoval, mi doporučoval, abych takové věci psala jinam. Bohužel ho zklamu. Budu je psát sem a pokud se jeho doporučení minulo účinkem, je to tím, že mě nezná. Neví jak rychle jsem schopná vytáhnout svého“ vnitřního rytíře“ do boje s nepravostí. Vím, co mi garantovali autoři blogu v pravidlech pro zveřejňování článků.

Realita je pro každého z nás jiná. Máme ji ve své hlavě, ve svém těle, ve svém okolí a vůbec nevím, kde všude ještě. Pokud pro někoho realita znamená jít ráno do práce, odpoledne si zahrát tenis a večer si sednout k televizi, nemám sebemenší důvod se k tomu vyjadřovat. Moje realita je navštěvovat semináře konstelací, holotropního dýchání, pracovat ve svém domě, na svých vztazích, učit se se svou dcerou a diskutovat se svým partnerem o všem, co se zrovna namane. Sušit bylinky, houby a pracovat na svých vlastních nedostatcích je teď základní realitou mého dne. Potřebuji to a protože mohu číst knihy, studovat materiály k tomu potřebné a potkávat lidi, kteří mi k různým věcem mají co říci, mám toho celkem dost.

Učím se , že věci, které mi nahánějí strach, vyvolávají agresivitu, nebo mě bolí souvisí hlavně s mými prožitky a mými zkušenostmi. Ať už se jedná o přenos, nebo projekci bývalé zkušenosti na současného partnera v komunikaci, záleží na mé schopnosti z toho vytěžit pro sebe maximum. Nebaví mě opakovat stejné chyby, dělám to, nechce se mi hrát mnoho oficiálně rozšířených her, a děje se mi to, nechce se mi vracet na místa, ze kterých jsem myšlenkově utekla, protože jsou obtížná, ale musím.

Už jenom studiem způsobů možností komunikace přicházím na to, že zůstávám v úžasu stát nad tím, jak je možné, že se dva lidé domluví. Komunikace je důležitá pro většinu z nás. Ať už v zaměstnání, doma, vůči rodičům, vrstevníkům, dětem a partnerům. Když přidám přátele, členy našeho sportovního týmu, nebo sousedy začíná narůstat naše oblast působení do velmi rozsáhlé vztahové sítě. Každý z těchto lidí v ní má své místo, určitým způsobem s ním komunikujeme a dáváme mu jeho prostor. Je to jako dát místo jeho realitě vedle té naší. Všichni známe dlouhé diskuse o tématech, která jsou pro nás důležitá a žasneme nad tím, jak to ten druhý vidí. Mám pocit, že základy komunikace by se měla brát už na základní škole. Zapojení interaktivních způsobů výuky v rámci nového předmětu by mi bývalo prospělo, možná i dalším lidem. Už jen se naučit, že ten druhý má právo na svůj názor je pro mě základem. Taky mám za sebou mnoho hádek, kdy jsem si myslela, že to co si myslím je to jediné správné. Už si dávám pozor. To co mi říkají druzí lidé mě zajímá a mnohdy se mě hluboce dotýká. Učím se pracovat s tím, co to se mnou dělá a co si z toho vezmu.
Hodně to pro mě souvisí s tolerancí, svobodou a vyzrálostí. Hodně toho mám ještě na práci.

Realitou rozumím vlastní prostor pro prožitky, sny, skutky a události z našeho osobního života. Nikomu jeho realitu neberu, ale když se zajímá, dám mu zpětnou vazbu. Jsem vděčná za totéž. Vděčnost patří hlavně těm, kdož jsou upřímní a dokáží se podělit o svou zkušenost s něčím, s čím si tak úplně nevím rady , nebo mi to nejde vzít a poučit se z těch pocitů.
Jsem vděčná člověku, který mě poslal jinam, teď teprve se mi sem píše dobře. Díky.

Reklama