To, čím jsme, je hluboká a mocná ponorná řeka. Mysl, jako poslední hladinová vrstvička, se snaží její proud pochopit a usměrňovat. Jde to těžko, většinou spíš vůbec – mysl je sledovatelem dění, sebeřízení je většinou iluze, logické rozhodnutí většinou následuje až potom, co jsme už vnitřní rozhodnutí „nějak“ udělali. Přitom slovní myšlení je ten pohyb, který člověk do světa přináší jako svůj vklad. Každá metoda, která dokáže „zvnějšňovat vnitřek“ je tedy vítána, pokud přitom neškodí. To se může stát snadno, poznat sám sebe může jen ten, kdo má sílu snést svou nedostatečnost.
U spousty metod nevíme, proč fungují – stejně jako v pravěku nikdo netušil, proč křísnutím pazourků o sebe vzniká oheň. Ale to neznamená, že by neměly být použity. A měly by být zkoumány.

Ne však fanaticky uctívány…