Reklama
 
Blog | Lenka Březinová

Superporodvize

Stojíme před budovou školy a chytáme poslední podzimní paprsky slunce v domnění, že si ho vezmeme s sebou do učebny, kde nás čeká Supervize. Jsme unavené a máme za sebou náročné léto, jedna vedle druhé skoro nemluvíme. Pak se rozhovoří kamarádka, co musela jako sestřička záchranky porodit kloučka těsně před porodnicí v sanitce, a už to začíná, roztáčí se hovor na TO téma. Pak to graduje: „ Holky já nevím, jestli vám to vůbec můžu říct! „ Kamarádka to nakonec vyklopila celé a mě je jen při vzpomínce tak nějak všelijak. Já vám to musím říct. Je to o porodech a to se mě jako ženu týká.

Mám kamarádku, co se vrátila po mateřské do práce těsně před státnicemi. Nastoupila jako porodní asistentka na porodní sál. Pak jsme školu přerušily a po pár letech se spolu setkáváme opět. Jedni z bláznů, které jsou ochotni snášet příkoří ze stran zaměstnavatelů a dovzdělávat se. Ještě pořád je u nás zvykem házet klacky pod nohy lidem, co se snaží, vzdělávají se, a nejsou spokojeni s nesmysly, kterých je zdravotnický systém plný, zvláště pod vládou zkratky a.s. To je ale zase jiný příběh.
Kamarádka už na porodním sále nepracuje, z mnoha důvodů. Pracuje na oddělení šestinedělí. Nicméně to, co se k ní doneslo vážně hraničí se všemi mezemi.
Kolegyně, co zůstala pracovat na porodním sále se mé kamarádce svěřila s příhodou, která pro ni nemá obdoby.
Porodní sál a rodící žena, žena začne křičet a protože je sama a má u sebe jen dvě porodní asistentky, co se jim její projev nelíbí, tak ji prostě plácnou, ať je ticho. Žena ovšem nepřestává naříkat, tak dostane znovu, přes ruce, přes nohy, přes zadek. Třetí porodní asistentka přítomná na sále to zahlédne a nevěřícně kroutí hlavou. No to snad…ony ji opravdu bijí….a proč, no protože nástřih hráze byl proveden mimo kontrakci a žena cítí obrovskou bolest. Porod nějak dopadá. Konec té scenérie není přesně znám, možná jsem ho neslyšela, a nebudu reprodukovat. Bylo mi všelijak, vzpomínky na vlastní porod vyplouvají a představa polohy na zádech s nohama ve vzduchu, sadistka s nůžkami a bytí za projevení bolesti???
Trošku se rosím. Tak nějak v dálce zní slova z knih o tom, jak má být porod radostná a krásná událost.
Třetí porodní asistentka jde za maminkou, co rodila. Nabízí jí, že pokud je dá k soudu, je ochotná jí svědčit. Ta jen krčí rameny, kroutí hlavou a nechce se o tom bavit. A je to zametené pod koberec??? Jenže to se nedá vydržet a příběh putuje dál. Dostal se až ke mně. Jsem třetí v pořadí a věřím každému slovu. Teď to víte.
Přemýšlím. Vzpomínám na svého lektora, co mi jednou při supervizi oznámil, že do zdravotnictví nastupují jen sadisti a masochisti, má pravdu.
Co jiného je nástřih hráze, tak že to člověka donutí k pláči, než znásilnění?
Co je Baby-friendly hospitál? Slib, že vám dítě nezbijí? No možná už UNICEF splnil svou úlohu vůči miminkům, tak co kdyby se zaměřil i na matky? Protože si nejspíš personál vynahrazuje plácání někde jinde.
Nemáme už trochu moc? Násilí a manipulace strachem v našem zdravotnickém systému?
Nedivím se, že vznikají poradny pro ženy, které při porodu utržily trauma, jsou potřeba.
Během porodu je žena ve svém vnitřním světě a stará se co nejlépe dokáže o snadný průchod dítěte ven. Muž jí má být oporou zvenčí a chránit prostor okolo ní. Hájit její práva a pomáhat. Indiáni vždy hlídali a chránili místa, kam odcházely rodit jejich ženy.V pravěku stáli před jeskyní a doufali, že žena zvládne vnitřní svět těla a jeskyně a okolní svět je na něm.
Pánové, po vzoru pana Marka si dovoluji apelovat na vás. Choďte se svými ženami rodit, už jen pro to, aby vám ji náhodou nezmlátili. Dvě staré rady porodních bab: „Chlap je u toho, když jde dovnitř, má být u toho, když jde ven.“ A „Posílejte pro doktora děti, nebo sousedy, kdyby se s rodičkou, nebo dítětem něco stalo, ať je chlap u toho, aby pak neobviňoval porodní bábu.“
Když pracujete u pásu, zmetek se vyřadí, když pracujete s lidmi, není to tak jednoduché.Kdo nahradí poškození, která utržíme takto?
Pracovala jsem v nemocnici sedm let. Byla to krušná léta plná práce a únavy, musela jsem odejít.Uvědomuji si, jak jednoduše může člověk udělat chybu a ublížit někomu druhému.
Zpytuji svědomí a vzpomínám na nešetrná ošetření pacientů, na bolestivé úkony, chyby při kontaktu s lidmi, kteří jsou vydáni na pospas a lituji. Všeho, co jsem udělala nešetrně, neobratně a čím jsem způsobila bolest.
VŠEM SVÝM BÝVALÝM PACIENTŮM SE OMLOUVÁM ZA TO, CO SE MI NEPOVEDLO.
PROMIŇTE MI…………………………………..

Reklama