Reklama
 
Blog | Lenka Březinová

Medžugorije

Jeli jsme všichni na dovolenou. Můj muž si našel mapu světelného smogu v Evropě a určil místa, kam budeme převážně směřovat. Jeli jsme tam před sezónou a do míst, kde je světelný smog nejnepatrnější. Máme rádi soukromí a preferujeme čistší a nezalidněná místa.

Cestou necestou si to jezdíme po Chorvatsku a taktéž nás zvědavost zavedla až do Bosny. Nikdo z nás tam předtím nebyl, a tak jsme vyrazili. V Mostaru nám bylo moc příjemně, shlédli jsme památky, opravený slavný most, o nějž se bojovalo a prošli se městem. Dělala nám dobře, po několika dnech téměř bez lidí, společnost mladých lidí, kteří se narodili po válce. Starší děti si užily zrovna probíhající obdobu Majáles a poslouchali dlouho do noci kapely na náměstích. Nikdo se nepohoršoval, prostě to tam i přes mírný deštík žilo. Všude venku postávali a bavili se lidé a ta energie mi spíš připomínala země více na východ než zemi kousek od nás.
Návrat k moři znamenal cestu velmi zajímavým a ještě docela poznamenaným vnitrozemím.

V jednu chvíli se objevila cedule Medžugorie. Něco se mi v hlavě pohnulo a já se jala lobovat za návštěvu tohoto místa. Nemusela jsem se moc snažit. Cestou už jsme shlédli lecjakous kulturní památku a navštívili několik kostelů. Takže směřujeme na místo Mariánského kultu v Bosně.

Městečko je to původně malé a skoro nenápadné. První, co mě zarazilo byla náhlá změna architektury. Přibyly cedule a pak už jsem se rozhlíželi po ulicích plných modloslužebného zboží a neskutečné záplavy zbytečností vyhřezlých na chodníky. Na zaparkování je tu neuvěřitelně mnoho místa. Za chvíli zjišťujeme proč. Středem města je kostel, který byl postaven teprve nedávno a jejž obklopuje nepřehlédnutelné množství laviček, tribun a posezení pro poutníky. Zvenčí na kostele visí reproduktory, z nich se ozývá to, co je pronášeno uvnitř.
Začínám z toho místa mít prazvláštní pocit. Vejdu do kostela. Jako už několikrát ve svém životě. Očekávám, že se ve mně objeví pocity, které znám z jiných posvátných míst. Nic se neděje, chvíli tam stojím, dívám se kolem, pak si prohlížím lidi a….zase nic. Necítím to, co cítívám daleko silněji i v odlehlých a pustých kapličkách na mnoha místech u nás.
Vyjdu ven a hlavou mi letí myšlenka: „Tady to není“
Ostatní už vyčkávají a evidentně zklamáni sedí na obrubě kašny a svačí. Všechno je tu okolo tak upravené, uhlazené, spořádané, až sterilní. Voda z kašničky má prazvláštní chuť. Chvíli bloumám u cedule, na níž obvykle najdu mapu hor a dozvídám se, že „to místo zjevení“ je odtud kousek. Je možné tam dojít pohodlnou procházkou. V tu chvíli se mi zvedne žaludek a tělo mi naznačuje, že tohle nestráví. Jsem vlastně ráda, chce se mi odtud pryč. Necítím se tu dobře. Jediné slovo, které mě zpětně napadá je „nakašírované.“
Klidně se mnou nesouhlaste, můžete mě i verbálně kamenovat, ale ten pocit zůstane. Cedule jak z mladého turisty, kostel jako obývák, dláždění jako na runawayi, cetky místo kytek a podium podobné nástupní ploše k autodromu.
O co raději se na svých toulkách zastavím u kapličky a chvíli zůstanu, projdu si kostel, okolo kterého jedu, nebo zajdu do chrámu. To léto jsem navštívila i mešity. O co příjemnější pro mne byla návštěva mešity ve městečku, kde obživa ženy tamního duchovního spočívá ve vysedávání před chrámem, prodávání vstupenek a nabízení turistických drobností. Běhaly okolo ní děti a procházející sousedky se zastavovaly na kus řeči, nebo alespoň zamávaly.

Cesta z Medžugorie pro mě znamenala ponor do sebe a zpytování, ale ne svědomí. Spíš hledání toho, co se mi tam tak nelíbilo. Ostatní si mysleli totéž. Taky tam nebylo podle nich nic k vidění. Jsme asi v očích křesťanů, pro něž je to jedno z důležitých poutních míst, barbaři.
Já se k tomu klidně přiznávám. Takovéto pouti nerozumím. Křesťanství respektuji a vážím si ho jako součásti dějin našich předků. Avšak v jejich pojetí Boha nevěřím. Cítím to jinak.
Síla, kterou mě to místo odpudilo mě překvapila. Byla jsem na vážkách, jestli to není namyšlenost, strach, nebo neporozumění. Dodnes to nevím. Jsem vděčná za to, že jsem k sobě a lidem v těsné blízkosti byla upřímná. Mohla jsem říct, byla jsem tam a necítila jsem tam to, co bych si asi představovala. S tou myšlenkou jsem zase začala číst knihu a když se chýlil večer, muž zavelel, že pojedeme okolo jezera, zastavíme se tam, povečeříme a uvidíme co dál
Byla jsem ráda, že se naše dovolená zase točí v obvyklých obrátkách.

Jezero se před námi vylouplo zničehonic a bylo nádherné. Okolo něho se na březích tyčily vysoké hory, jejichž vrcholky se schovávaly v oblacích, voda byla čistá a teplá a loučka s náplavou rašeliny porostlá téměř sametovým trávníčkem. Poseděli jsem, povečeřeli a rozhodli se přespat. Večer u ohně měl zvláštní kouzlo, opodál sedící rybáři byli našimi tichými strážci a my se ráno probouzeli do slunce a jeho odlesků na hladině jezera. Na pláži bylo několik tisíc motýlů a ve chvíli, kdy se rozezněly zvony z nedalekého kláštera, bylo tak posvátné ticho, že nebylo slyšet ani náš dech. To ráno bylo „boží“ a to místo u jezera svaté.
Dodnes , když si vzpomeneme na to místo, tak se na sebe s mužem zasněně usmíváme.
Našli jsme to úplně jinde a ten obraz si neseme v sobě. Vybavuje se mi často a hodně intenzivně. Nikomu neberu kostely a poutě. Naším kostelem byla tu noc noční obloha, to ráno pastorem slunce a zvony, jejichž zvuk se nesl po hladině několik kilometrů, tou rajskou hudbou.

Cestou zpět jsem si chtěli prohlédnout klášter, asi si dovedete představit, jak nás zajímal. Nenašli jsme ho. Cesta k němu asi nevedla, nebo zůstala schovaná.
Zůstal tajemstvím. Nedávno jsem ve svých úvahách přemýšlela, zda byl vůbec skutečný…můj muž se jen malinko usmál a …….pokrčil rameny….

Reklama